Někdy jsem fakt moc smutný. A tak píšu. Někdy jsem fakt moc šťastný. A tak píšu. Celý můj život jsem vlastně psal a když ne sem, tak na papír, a když ne na papír, tak do paměti. Vždycky jsem si psal každej detail, každou křivdu, každou lež a všechny své trápení. Když jsem šťastný tak píšu radostně, snažím se lidem vnuknout myšlenky. Přemýšlím, že taková bude asi moje úloha na tomhle světě, vnukávat lidem myšlenky. Víš co je ale opravdu smutný? Že vlastně ani nezáleží na tom kdo jsi a jakou pozici u toho druhého zastáváš. Občas jim prostě pomoct nemůžeš. Občas to prostě nevyjde. A já to vím. Ale stejnak se každé ráno probudím a doufám, že když mne dneska poslechne alespoň o člověka víc, tak to bude úspěch.
Spousta lidí mě zpochybňuje, vlastně se jim nedivím. Vy by jste se mi taky nedivili, jak to vím, kdyby jste byli v mé hlavě. Ale nejste. Tam se jich moc nedostalo a ti kteří tam jsou, už tam budou napořád.
Život je jeden velkej boj kde vlastně nevíš co bude zítra a co bude za měsíc, víš jen to, co se stalo a jak ses zachoval a taky to, že ten boj jednou skončí. Nemám rád když někdo zůstává v minulosti a snaží se změnit věci. Je to jako byste se snažili v tom boji vyobrazit protivníka, proti kterému jste již bojovali, ale moc dobře víte, že ten už dávno svádí své bitvy jinde a že vlastně to co děláte je úplně zbytečné.
Přijde mi, že jako lidi fakt moc málo přijímáme. Snažíme se každý den stavět do pozice soudců, snažíme se v každé situaci být nad věcí, abychom nebyli zranitelní. Tak moc se bojíme ublížení, že radši budeme ubližovat preventivně, než aby se vůbec na nás dostalo. Vidím to každý den, každý den kdy se na mě dívají lidé a vím, že si šeptají pomluvy, pokaždé, když si mí spolužáci nahlas předčítají moje články s tónem parodie, a vidím to na lidech, kteří jsou pořád tak agresivní a zlí.
Ti agresivní a zlí jsou vlastně ti, kteří se nejvíc bojí. Jejich postoj vůči světu je předem daný, vlastně jen plní roli kterou někde okoukali nebo zaujali, protože jim někdo ublížil. Spousta mých známých taková je. Je mi hrozně líto, že na jednu stranu vidím jejich otevřenou stránku se kterou se mi svěřili a vidím jak je čistá, nevinná a milá, a na druhou stranu vidím ty jejich masky, které nosí kvůli druhým, protože jim asi nemohou věřit tolika co mě.
Občas je mi fakt moc smutno. Občas jsem fakt moc šťastný. Věc, která mě dělá asi nejsmutnějším, je to, že jsme se jako lidé naučili nosit masky ve společnosti natolik, že už to vlastně vidí jen málokdo. Je to prostě taková naše rutina. Věnujte chvíli pozornost ve společnosti lidí okolo vás lidem, kteří se snaží ty druhé co nejvíc shazovat, snaží se situovat do pozice Alfa ve skupině. Protože když přeci budou oni ti na vrcholu, tak mají právo určovat koho budete shazovat příště.
Spousta mých nyní už bývalých přátel tohle nikdy nepochopila, nejspíš nikdy nepochopí. Vlastně jediné, na co jsem se u nich mohl spolehnout, bylo to, že nikdy nenašli odvahu být tak upřímní a milí jak byli mezi čtyřma očima i mezi ostatními lidmi.
Kdy se stala ta chyba, že mezi lidmi se nesnažíme být sami sebou, ale snažíme se být "cool"? Základ toho všeho je u nich samotných, že nevěří tomu, že by je mohla společnost přijmout takové jací jsou i bez zbytečných póz a masek. Proto jsem občas fakt smutný.
Čas od času, poznám či potkám šílené jedince, nebo aspoň tak jim ve společnosti říkáme, protože se prostě nebojí být sami sebou. Stalo se pro nás vážně natolik nepředstavitelným, že se budeme uznávat jako osobnosti nezávisle na tom co nám na to řeknou druzí? Takové lidi mám moc rád, mám moc rád jejich způsob, kterým se nebojí říct "Jsem pyšný na to kdo jsem a vaši masku k tomu nepotřebuji."
Když občas takového člověka poznám/potkám, tak jsem fakt šťastný. Jsem šťastný když potkám někoho kdo mi řekne, ano takový jsem, buď se s tím smiř nebo jdi do prdele. Takoví lidé jsou upřímní a nepotřebují vás zbytečně urážet aby si připadali společností více přijímaní.
Dostávám se k tomu, že jsem šťastný i smutný. A tak to nejspíš má být, kdybych byl asi pořád šťastný, tak by to znamenalo, že svět je v pořádku a já věděl, že již můžu odejít, ale já stále šťastný nejsem, proto musím bojovat dál a doufat, že ten další den mě alespoň o toho jednoho človíčka poslechne víc. A proto píšu. Takže vlastně psaní je takovej můj boj, jo psaní je můj život, a je to moc hezkej život.
Domov Neurotika
Problémy mladého neurotika s optimistickým pohledem na svět.
Jak jsem se náhodou dostal na vejšku a menší zamyšlení nad krásou.
Hola! Už delší dobu se kárám za to, že jsem pořád nesepsal článek týkající se mé maličkosti.
Tak jsem si pro vás nachystal menší ukázku šílenosti, s kterou se denně potýkám a pravděpodobně i vytvářím svou dokonale nedokonalou osobností.
Takže už je to pár týdnů, co se u nás ve škole konalo obvodní kolo v soutěži ekonomických a manažerských schopností. Něco zde musím vysvětlit. Účastním se hodně meziškolních soutěží
( Anglický jazyk, Španělský jazyk, Autorské tvorby, Recitace, Řečnické soutěže, Literární soutěže a Ekonomie a podobné) . Není to tak, že bych byl extrémně soutěživý, spíš přesný opak, k většině z nich jsem se dostal jako slepý k houslím. Přesto na ně rád chodím, abych byl schopen objektivního porovnání na jehož základě si opět budu muset připustit, že jsem fakin faboulous.
Každopádně!! Zpátky k příběhu, takže jednoho krásného dne za mnou přijde profesorka ekonomie, že jí někdo vypadl na soutěž a ať tam jdu. OK, super, stejně bych další hodinu angličtiny a dehonestace ze strany učitelky co se týče výslovnosti nesnesl. Po příchodu zjišťuji, že partička lidí, se kterou se nacházím v učebně je docela hard-corově připravená, měli nažhavené kalkulátory po pravé ruce, po levé učebnice ekonomie a jejich nepřítomné pohledy mi prozradily jak moc se soustředí na přípravu. Vzhledem k tomu, že nemám ani šajnu, co tam bude, tak si otvírám Narnii a poklidně se předčítám Aslanova dobrodružství.
Abych to zkrátil, po pár týdnech se dozvím, že se spolužákem ze třídy postupujeme a máme naše ekonomické prdele dotáhnout na finální kolo do Zlína. Vzhledem k tomu, že v tom termínu nic nemám a knihy mi postupně docházejí tak prej pojedu no.
Kdybych si měl vybrat jedno místo, kde ani smrt nebere, tak je to Zlín. Ne, že bych měl něco proti Moravě či maloměšťáctví, ale tohle bylo moc i na mě. Aspoň bude sranda, ne? ne? Po příjezdu na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně zjišťujeme, že jediná část Zlína která nevypadá dle předloh komunistických architektů je právě Univerzitní Kampus. Nice! Po druhém kole přijímacích testů se dostáváme do autobusu a jsme na cestě na chatu univerzity v CHKO Bílé Karpaty.
Ještě nikdy na světě jsem nebyl na romantičtějším místě. Příroda, neposkvrněná, dokonalá, nedotčená a přitažlivější než všechny zbylé krásy světa, v tu chvíli si uvědomuji, že jestli někdy políbím ženu a budu vědět, že to už lepší nikdy nebude, tak to bude pod tou nádhernou peřinou z bílé prosvítajících zářivých hvězd, kterými je posázena celá obloha. Jsem v ráji, v klidu.
Program, organizace a lidé byli perfektní. Po delší době jsem měl konečně pocit, že jsem intelektuálně ve správné místnosti... Znáte to co se říká ne? Když jste v místnosti s lidmi a jste tam ten nejchytřejší, znamená to, že byste měli změnit místnost. A mě se má místnost líbila. Stejnou mírou musím pochválit organizátory, kterými byli studenti posledních ročníků bakalářských studií na Zlínské Univerzitě. Každopádně aby ten příběh někdy skončil, long story short, z celkových více jak 3000 uchazečů jsem skončil na 21. místě, což není tak hrozné vzhledem k mé ignoraci a prokrastinaci v hlavní soutěži o umístění, což pro mě znamenalo volnou stupenku na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. To jméno tak hrozně hezky zní, nemyslíte?
Jestli je něco, co bych chtěl ještě zažít, tak by to bylo ještě jednou si lehnout na tu příjemně studící zem a pozorovat všechny ty nádherné hvězdy které mi jakoby koukaly přímo do očí, a vlastně do těch očí koukali dalším milionům lidí, ale mě to v ten moment vlastně ani nevadilo, protože koukaly i do těch mých. Jaká škoda, že si nevážíme krásy kterou opomíjíme každým dnem všude kolem nás. Tak nějak jsme si ji asi už vykoukali, a možná už ji ani nepoznáme, přes všechny ty masky a pokřivené ideje všemožných krás, které si do našich hlav ukládáme skrze ty vyleštěné obrazovky, díky kterým ani tu hlavu nezvedáme.
Tak jsem si pro vás nachystal menší ukázku šílenosti, s kterou se denně potýkám a pravděpodobně i vytvářím svou dokonale nedokonalou osobností.
Takže už je to pár týdnů, co se u nás ve škole konalo obvodní kolo v soutěži ekonomických a manažerských schopností. Něco zde musím vysvětlit. Účastním se hodně meziškolních soutěží
( Anglický jazyk, Španělský jazyk, Autorské tvorby, Recitace, Řečnické soutěže, Literární soutěže a Ekonomie a podobné) . Není to tak, že bych byl extrémně soutěživý, spíš přesný opak, k většině z nich jsem se dostal jako slepý k houslím. Přesto na ně rád chodím, abych byl schopen objektivního porovnání na jehož základě si opět budu muset připustit, že jsem fakin faboulous.
Každopádně!! Zpátky k příběhu, takže jednoho krásného dne za mnou přijde profesorka ekonomie, že jí někdo vypadl na soutěž a ať tam jdu. OK, super, stejně bych další hodinu angličtiny a dehonestace ze strany učitelky co se týče výslovnosti nesnesl. Po příchodu zjišťuji, že partička lidí, se kterou se nacházím v učebně je docela hard-corově připravená, měli nažhavené kalkulátory po pravé ruce, po levé učebnice ekonomie a jejich nepřítomné pohledy mi prozradily jak moc se soustředí na přípravu. Vzhledem k tomu, že nemám ani šajnu, co tam bude, tak si otvírám Narnii a poklidně se předčítám Aslanova dobrodružství.
Abych to zkrátil, po pár týdnech se dozvím, že se spolužákem ze třídy postupujeme a máme naše ekonomické prdele dotáhnout na finální kolo do Zlína. Vzhledem k tomu, že v tom termínu nic nemám a knihy mi postupně docházejí tak prej pojedu no.
Kdybych si měl vybrat jedno místo, kde ani smrt nebere, tak je to Zlín. Ne, že bych měl něco proti Moravě či maloměšťáctví, ale tohle bylo moc i na mě. Aspoň bude sranda, ne? ne? Po příjezdu na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně zjišťujeme, že jediná část Zlína která nevypadá dle předloh komunistických architektů je právě Univerzitní Kampus. Nice! Po druhém kole přijímacích testů se dostáváme do autobusu a jsme na cestě na chatu univerzity v CHKO Bílé Karpaty.
Ještě nikdy na světě jsem nebyl na romantičtějším místě. Příroda, neposkvrněná, dokonalá, nedotčená a přitažlivější než všechny zbylé krásy světa, v tu chvíli si uvědomuji, že jestli někdy políbím ženu a budu vědět, že to už lepší nikdy nebude, tak to bude pod tou nádhernou peřinou z bílé prosvítajících zářivých hvězd, kterými je posázena celá obloha. Jsem v ráji, v klidu.
Program, organizace a lidé byli perfektní. Po delší době jsem měl konečně pocit, že jsem intelektuálně ve správné místnosti... Znáte to co se říká ne? Když jste v místnosti s lidmi a jste tam ten nejchytřejší, znamená to, že byste měli změnit místnost. A mě se má místnost líbila. Stejnou mírou musím pochválit organizátory, kterými byli studenti posledních ročníků bakalářských studií na Zlínské Univerzitě. Každopádně aby ten příběh někdy skončil, long story short, z celkových více jak 3000 uchazečů jsem skončil na 21. místě, což není tak hrozné vzhledem k mé ignoraci a prokrastinaci v hlavní soutěži o umístění, což pro mě znamenalo volnou stupenku na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. To jméno tak hrozně hezky zní, nemyslíte?
Jestli je něco, co bych chtěl ještě zažít, tak by to bylo ještě jednou si lehnout na tu příjemně studící zem a pozorovat všechny ty nádherné hvězdy které mi jakoby koukaly přímo do očí, a vlastně do těch očí koukali dalším milionům lidí, ale mě to v ten moment vlastně ani nevadilo, protože koukaly i do těch mých. Jaká škoda, že si nevážíme krásy kterou opomíjíme každým dnem všude kolem nás. Tak nějak jsme si ji asi už vykoukali, a možná už ji ani nepoznáme, přes všechny ty masky a pokřivené ideje všemožných krás, které si do našich hlav ukládáme skrze ty vyleštěné obrazovky, díky kterým ani tu hlavu nezvedáme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)